Kateřina Maříková

Kateřina Maříková

Katko, v první řadě bych ti ráda pogratulovala. Za 10 let jsi zvládla vybudovat největší hiporehabilitační středisko v ČR. Jaký je to pocit?

Už od samého začátku jsem hlavní směr naší organizace viděla v kvalitě a profesionalitě péče a na té jsem se snažila vše budovat. To, že z toho nakonec vzniklo současné hiporehabilitační středisko, bylo vlastně zcela nezáměrné. I proto není můj dobrý pocit vázán na vybudování střediska, ale na to, jak dnes s dětmi pracujeme a jak máme připravené koně. Zde cítím, že jsme ušli velký kus cesty.

Dokážeš si dnes vzpomenout, jak ses cítila, když jsi před 10 lety zakládala Mirákl?

Bylo to tehdy velmi náročné období, kdy jsme společně se dvěma kolegyněmi odešly z jednoho hiporehabilitačního sdružení. Já dokončovala magisterskou práci, čekaly mě „státnice“ a na 0,75 úvazku jsem pracovala na psychosomatické klinice. Hipoterapie byla pro nás tehdy velkým koníčkem, který jsme spíše dotovaly a věnovaly se mu hlavně ve svém volném čase. Naštěstí jsem tehdy nebyla sama a stejné nadšení se mnou sdílely dvě kolegyně Katka Karásková a Jitka Krákorová, která je pro mě velkou oporou dodnes. Velmi rychle začaly přibývat děti, které naší péči potřebovaly. A tím začali přibývat i koně a my jsme se vždy jen tak tak stíhali přizpůsobovat a vše rozšiřovat tak, abychom mohli do péče vzít všechny děti, které o to měly zájem.

Ráda bych podotkla, že ti je jen 37 let… Z toho až mrazí, když si člověk uvědomí, kolika rodinám s velmi vážně nemocnými dětmi pomáháš. Dokážeš nějak vyjádřit slovy, co těch posledních 10 let pro tebe znamená?

Uplynulých 10 let pro mě znamená hlavně velký seberozvoj a sebepoznání. Vše, co jsme kdy zažili, mě o kousek posunulo. Největším hnacím motorem pro sebepoznání byly hlavně děti, které za námi na hipoterapii dojížděli. Každé dítě je jiné a pokud chceme, každé nás něco naučí. Právě díky nim se můžeme rozvíjet dál.

Předpokládám, že to vždycky nebyla jen procházka růžovým sadem. S jakými největšími výzvami ses musela potýkat?

Výzev bylo opravdu mnoho. Ale nejzásadnější výzvy vidím v tvorbě a směru naší metodiky práce. Není vždy jednoduché si ustát svůj názor, a to jak na práci s dětmi, tak i na práci s koňmi. Obzvláště v začátcích, kdy člověk neustále ten směr hledá a chce to dělat jinak, než je běžné. Největší pomocí mi tehdy opět byly naše děti a jejich zlepšení, které mě vždy přesvědčilo, že jdeme správným směrem. Teď už vím, že naše práce s dětmi i koňmi je sice jiná, ale pro nás „ta nejlepší“. Z tohoto důvodu je pro mne tedy zcela přijatelné, když někomu právě ten náš směr nevyhovuje.

Prozradíš nám, co je tvou motivací? Je jasné, že peníze to nebudou…

V těžkých chvílích mě někdy napadlo, že kdybych se hipoterapii nevěnovala, měla bych se vlastně „lépe“:-). Ale lépe myšleno pouze finančně a časově. V hipoterapii vidím svoji životní cestu. Vím, že hipoterapii prostě dělat mám a moc nepřemýšlím o důvodech, proč tomu tak je.

Já moc obdivuji všechny pomáhající profese. Do tvého života neustále přichází příběhy rodin, které se potýkají s velmi vážnými diagnózami. Dennodenně přicházíš do styku s osudy dětí, se kterými se život nemazlil. Jak to děláš, že jsi pořád plná optimismu a nadšení a velkou oporou pro všechny rodiny, které máš v péči?

Asi to bude tím, že mám děti opravdu ráda a ráda s nimi trávím čas. Navíc v nich vidím úžasné bytosti a věřím tomu, že jsou schopny mnohého, když jim tu jejich životní cestu otevřeme. Snažím se nehodnotit jejich kvalitu života ze svého pohledu, ale z jejich a v tom jim maximálně pomoci. Snažím se vždy soustředit na dítě, a ne na jeho diagnózu. A taky na to, co spolu děláme teď, a ne co se možná stane za 20 let. Prostě se v dané chvíli snažím udělat maximum toho, co se dá.

Za posledních 10 let jsi spolupracovala s celou řadou lidí. Věřím, že to není lehké hledat spolupracovníky. Jaký je tvůj recept na hledání spolupracovníků?

To je asi jedna z nejnáročnějších částí našeho provozu. Ale za ta léta jsem vypozorovala, že v jakém otevření, pracovitosti a nadšení budu já, tak takoví kolegové si Mirákl najdou. Zatím se to ukázalo jako jediná osvědčená metoda. :-) Ale pravdou je, že tento recept stále buduji. Velký vliv totiž hraje to, že jsme nezisková organizace, pracujeme od rána do večera, venku a za každého počasí. To vše má obrovský vliv, protože skutečně dobří lidé ve svém oboru mají zcela jiné finanční nabídky, než jaké jsme schopni nabídnout my. Proto u nás mohou pracovat jen skuteční srdcaři.

Vím, že hodně úsilí věnuješ i rozvoji tématu hiporehabilitace. Musí to stát spoustu času a úsilí. Proč to děláš?

Věřím, že kůň je opravdu významným terapeutem pro všechny lidi, nejen v oblasti fyzické, ale i psychosociální. A proto si myslím, že téma hiporehabilitace si zaslouží pozornost. Za 10 let se jedno nezměnilo, a to je to, že ne vše, co je pojmenováno jako hiporehabilitace je skutečně hiporehabilitace. Dochází pak ke smutným situacím, kdy si rodiče myslí, že s dětmi dojíždí na hipoterapii a ono je to spíše vožení dětí na koni, ve většině případů ne zcela vhodné. Druhotným důvodem je také vzbudit zájem o tento obor, aby se více fyzioterapeutů chtělo hipoterapii věnovat, protože naše kapacita je omezená a dětí, které tuto léčbu potřebují, je opravdu hodně.

Prozradím na tebe, že máš malou dcerku. Změnilo se něco na tvém přístupu od té doby, co jsi sama máma?

Mateřství pro mě byla velká změna. Asi největší poznání bylo v okamžiku, kdy jsem si musela připustit, že takovou trpělivost a toleranci jakou mám na cizí děti, u Kačenky vůbec nemám :-). Uvědomila jsem si, že naše děti nás přichází mnohé naučit. Je o hodně lehčí pracovat s „cizím“ dítětem, protože to vlastní vždy odráží svého rodiče. Proto kdykoliv učí rodič něco své dítě, učí vlastně sám sebe.

Katko, jak relaxuješ? Jak dobíjíš energii? Během pobytů jedeš na 100 % a pracuješ 24 h. Dá se to vůbec dlouhodobě zvládat?

Ač během pobytů nachodíme dost kilometrů, jednou z velkých relaxací jsou pro mě s manželem různé vysokohorské túry. A na dobíjení baterek vždy fungovala hudba. Hrála jsem v různých irských kapelách a v současné době hraji ve skvělé folkové kapele Jen tak tak. A jestli se to dá zvládat – no ono se to prostě musí zvládat. A když vidím děti, co vše zvládají ve svém životě (ač je to mnohdy velmi náročné), tak je to u nás vlastně ještě maličkost.

Je zřejmé, že všechna ta práce by nešla udělat bez podpory báječných lidí. Chceš něco vzkázat všem těm, kteří ti pomáhají pomáhat?

Tohle se dá opravdu těžko vyjádřit slovy, protože báječných lidí kolem mě je opravdu spousta. A v těžkých situacích mě překvapilo, kolik takových lidí je. Asi nevýstižněji lze říct – Děkuji, že důvěřujete tomu, co děláme.

Dosáhla jsi milníku, 10 let. A tak se nabízí otázka, co dál? Jaké jsou tvé ambice, vize a přání?

Vize ani ambice vlastně žádné nemám. Jen jedno velké přání, abychom se nezastavili a stále měli chuť naši práci jak s dětmi, tak s koňmi rozvíjet a zkvalitňovat.

Ráda bych ti jménem všech pečujících poděkovala. Hipoterapie v Miráklu je srdeční záležitost, je to součást našeho života a jsme moc rádi, že je to příjemná součást. Děkujeme všem, kteří se na tom podílí a děkujeme za naše dětičky….